16/02/2022

Jiří Slavík

Poslanec parlamentu ČR a starosta Votic

Starosta, co zachránil stádo koní.

Příběhy týrání zvířat se v různých formách stále opakují. Bohužel se většinou táhnou roky a často slyšíme argument, že se nedá nic dělat, protože zvířata jsou v soukromém vlastnictví. To ale není tak docela pravda. Za jedno páteční odpoledne jsme v našem městečku Votice převzali péči o týrané stádo koní. A to za velké nelibosti majitele, jehož dcera rozháněla koně i dobrovolníky autem.

 

Je to už skoro 5 let, ale pamatuji si to velmi přesně. Byl leden, pátek odpoledne. Ten den jsme vyřizovali jen běžnou agendu a těšili jsme se na víkend. Když najednou telefonát. Volala Státní veterinární správa, že na základě podnětu od občana byla prověřit případ u Jankova. V ohradě leží kůň v žalostném stavu, který se může už jen sotva hýbat. Věděli jsme, že když budeme otálet, zvíře pravděpodobně zemře.

 

Okamžitě jsem začal zjišťovat možnosti. To páteční odpoledne jsem rozhýbal úředníky několika orgánů a vydali jsme rozhodnutí o předběžné náhradní péči. Počin zcela bezprecedentní a v rekordním čase. Rychle jsme sháněli, kdo by mohl koně odvézt a ustájit. Ještě to odpoledne se jelo na místo. Ukázalo se, že celé stádo je obrazem bídy a utrpení. První den jsme odvezli 7 koní a nakonec jsme převzali všech 87.

 

Právě při odchytu větší části stáda za pomoci dobrovolníků jsme narazili na odpor. Na místě byla tehdy přítomna i televize Prima, která z akce pořizovala reportáž. Po slovní přestřelce nasedla dcera pana majitele do auta a začala najíždět do koní i dobrovolníků. Nebyla to příjemná situace. Majitelé byli zároveň držiteli zbraní, docházelo ke slovním výhrůžkám a ochranu jsme na místě neměli žádnou. Přesto se odvoz podařilo zdárně dokončit. Právník televize Prima poté podle záběrů skutek kvalifikoval jako ublížení na zdraví ve stadiu pokusu.

 

Příběh, kdy se malé město stane průkopníkem

 

Tím naše martyrium neskončilo. Koně byli zachránění, ale mě čekala série soudních jednání a zdlouhavé dohadování se státními orgány včetně Ministerstva zemědělství. Sám jsem přitom čelil žalobě, protože jsem si dovolil rozhodnout o odejmutí soukromého majetku.

 

Byl jsem nervózní? Určitě. Žádný jiný starosta se přede mnou nepokoušel o podobný kousek. Argument, že starosta má svázané ruce, pokud je týrané zvíře u soukromých vlastníků, jsem si nepřipouštěl. Jako starostové máme konat, samozřejmě v rámci zákona, ne se vymlouvat. Právo má sloužit spravedlnosti, ne naopak.

 

Příběh měl nakonec šťastný konec. O koně je dobře postaráno a původnímu majiteli se nevrátili. Mě nezavřeli. A vznikl precedens, na základě něhož mohou nyní v podobných případech postupovat i další starostky a starostové. Jsem hrdý, že naše malé městečko bylo v tomto průkopníkem.