27/02/2022

Radovan Auer

člen předsednictva TOP 09

Moje cesty na Ukrajinu

Poprvé jsem vyrazil jen kousek za hranice, na Podkarpatskou Rus. S kapelou jsme se vydali zpříjemnit účastníkům zájezdu Silvestra s jednou začínající cestovkou. Cílem byla bývalá četnická stanice v Koločavě, kde Nikola Šuhaj střílel na četníky. Ocitli jsme se uprostřed povinné četby. Cesta trvala kvůli nevyzpytatelnému počasí o dost déle, než se plánovalo, a když se řidičům podařilo v závějích zaparkovat, oznámili, že ruší všechny výlety a zasedli s námi k vodce. Nezbylo nám nic jiného, než chodit po vesnici a přemlouvat místní, aby vytáhli ze stodoly žigulíka a někam nás vzali. Ochotní řidiči se chlubili, jak jejich babička seděla na klíně Ivanu Olbrachtovi. A protože probíhaly svátky a často šlo o kluky, co k nám jezdí pracovat, předháněli se ve znalostech Česka. Idealizovali si první republiku, kdy patřili k Československu a kdy „vše fungovalo“. Budoucnost viděli růžově, protože si za peníze vydělané na českých stavbách postaví sruby a v těch budou ubytovávat české turisty, jichž jsme byli předvojem a jejichž invaze se čekala každým dnem.

Podruhé jsem vyrazil na opačný konec, do Doněcku. Pár týdnů před vypuknutím konfliktu tam hrála Plzeň Evropskou ligu. Donbas Arena prý byla tehdy nejmodernějším stadionem v Evropě, který byl postaven kvůli EURU 2012. Cestou z letiště jsme na hlavním náměstí pod sochou Lenina viděli demonstraci za připojení k Rusku. Bylo pod nulou, na stadionu ale bylo teplo. Tisíce plynových hořáků jely naplno. Rowdies v kotli byli svlečeni do půl těla, zahaleni jen ukrajinskými vlajkami. Nevypadali přátelsky a Čechů bylo na obrovském stadionu jen pár desítek. Hned po výkopu se ale nad kotlem objevil obří nápis „ČEŠI, DĚKUJEME“. Pár dní předtím totiž Česká republika přijala na léčení lidi zraněné na Majdanu. Z tisíců úst zazněl ne úplně vyvedený, ale o to dojemnější pokus o zpěv naší hymny. Pak si rowdies sundali z tyčí modrožluté vlajky, početnější zbytek stadionu udělal totéž s vlajkami rudými, často se srpem a kladivem, a začali se bít. Nás si nikdo nevšímal a Viktorka postoupila. Ten stadion už ale nestojí. Ani hotel, ani letiště. Socha Lenina ovšem stále ano.

Naposledy jsem byl v Kyjevě na knižním veletrhu. Břetislav Rychlík, který tam často režíruje, nám ukázal město. Viděl jsem evropské město v postsovětských kulisách. Flat white k pirohům, vodka zapíjená ciderem a Uberem přijel buď Superb, nebo Volha. Město žilo kulturou, atmosféra mi v mnohém připomínala devadesátá léta u nás a euforii ze svobody.

Ukrajina je suverénní země, která si jasně zvolila cíl cesty – chce být součástí evropského společenství. Útok na Ukrajinu je útokem na evropské hodnoty, na nás. Češi mají na Ukrajině, možná nezaslouženě, pověst staršího bratra. A starší bratr se přece mladšího zastane, když mu chce sígr nabančit.